Fenomén Domácího umění

Představte si, že přijdete z práce, sníte si s manželkou (která se vrátila domů dřív, protože vy jste se ještě stavil s klukama svlažit hrdlo a zanadávat si v mezích zákona na poměry) řízek Palma z Polotovarů a zapnete televizi. Už zase běží přenos ze sjezdu KSČ, sednete si tedy raději v kuchyni pod lampičku, kterou jste vyřezali na vojně z překližky, a z tašky vytáhnete svářecí drát, jenž jste sebrali v práci, a vytrženou stránku ze Světa socialismu. Je na ní profil mladé ztepilé černošky, asi nějaké soudružky revolucionářky ze spřátelené Etiopie. Sice je to jen malá fotka a tisk je trochu slitý, ale to nevadí, kreslení není žádná věda. Překreslíte si obrys asi tak pětkrát zvětšený na baličák a pak podle toho pomocí kleští naohýbáte do požadovaného tvaru kousky drátů, jednu partii patřičně zvětšíte a vše nakonec sletujete dohromady. Krásná, trochu lechtivá ozdoba ložnice bude za chvíli hotová, žena na vás bude pyšná a chlapi z dílny, až to uvidí, budou škemrat o plánek.

Dnes je ovšem jiná doba. Nabízí se povečeřet mraženou pizzu z mikrovlnky a sednout si k televizní estrádě nebo nekonečnému seriálu. Je dlouho po změně režimu a vy už nemusíte nic vytvářet, tržnice jsou plné všech možných i nemožných předmětů nejrůznějšího zpracování a podob.

Před několika lety jsme si s přáteli uvědomili, že do nenávratna mizí celá jedna kulturní epocha, během níž na našem území vznikaly artefakty, jež si lidé pro výzdobu svých příbytků zhotovovali vlastníma rukama. Artefakty sice nikterak závratné umělecké nebo estetické kvality, ale ať se nám to líbí nebo ne, určité ceny historické, neboť jsou důležitým dokladem výtvarného citu, estetického vnímání a řemeslné úrovně výtvarně neškoleného člověka tohoto období. Uvědomovali jsme si také, že se umění prostých lidí z tohoto období od všech již známých, pojmenovaných a zařazených projevů neškolených výtvarníků, sochařů a designérů umění lidového, insitního nebo art brut liší.

Od uvědomění, že jsme svědky konce jedné epochy, byl už jen krůček k tomu, abychom produkty této svébytné kultury začali vyhledávat, dokumentovat, zařazovat, zpracovávat a nakonec i vystavovat. Dokonce jsme za tímto účelem založili občanské sdružení. Impulzem k uspořádání výstavy bylo zjištění, že patrně žádná instituce, muzeum nebo galerie se sběrem a prezentací této tvorby z období budování socialismu nezabývá. Již první výstava zmíněných artefaktů, pro které jsme kvůli snazší orientaci ve výtvarném a uměleckohistorickém prostředí vytvořili termín „Domácí umění“, zaznamenala nečekaný zájem veřejnosti, a my jsme si jen potvrdili, že je důležité se tímto fenoménem zabývat. Za zmínku stojí i skutečnost, že výstavy Domácího umění navštěvují jak znalci umění, tak lidé, kteří za celý svůj život navštívili nanejvýš výstavu drůbeže. Zdá se totiž, že už opadly určité negativní emoce, které tyto artefakty vzbuzovaly, že vůči nim lidé od doby, kdy byly zatracovány jako opovrženíhodné kýče nehodné pozornosti a zájmu, získali určitý odstup. U někoho je to možná způsobeno nostalgickou vzpomínkou na dětství či mládí, na prázdniny u babičky, návštěvy u sousedů nebo i na vlastní domov. Nyní, kdy jsme globálně zavaleni předměty mnohem horší estetické i řemeslné kvality a v mnohem masovějším měřítku, bychom se měli ohlédnou zpět a pokusit se dospět k jistému poznání nás samých i skrze tyto předměty, jež dnes už u návštěvníků našich výstav vyvolávají spíš shovívavý úsměv nad kouzlem nechtěného. Aniž bychom chtěli tuto výtvarnou kulturu adorovat nebo vyzdvihovat, nemohu než upozornit na to, jaká bezelstnost a upřímná radost z tvorby z těchto předmětů vyzařuje.

Je třeba si uvědomit výjimečnost této epochy také v celkovém kontextu dějin světové kultury, jejíž počátky leží kdesi v pravěku, kdy si člověk začal zdobit vlastními výtvory svůj příbytek. Její výjimečnost spatřujeme mimo jiné i v tom, že byla naprosto odtržená jak od tradic lidových, v jádru předkřesťanských, tak od tradic křesťanských. Předměty, které tak vznikaly, neměly žádné skryté poselství, ochranné poslání nebo jinotaj; sloužily jen a pouze k ozdobě domácnosti a pro potěchu jejích obyvatel. Tato epocha také nezanikla nějakým náhlým kulturním osvícením a nahrazením domácích výtvorů ušlechtilými uměleckými výrobky. Na jejich místo naopak nastoupil mnohem horší průmyslový kýč místní i zahraniční provenience. Při vystavování Domácího umění jsme také zjistili, že takové ohlédnutí zpět je důležité nejen pro starší generaci, která dobu, kdy artefakty Domácího umění vznikaly, zažila nebo se jí aktivně účastnila, ale i pro generaci mladou, pro kterou jsme objevili nový a neznámý svět. I nás samotné stále překvapuje, jak sice nehluboký, zato však široký byl oceán lidové fantazie, kolik neskutečných věcí bylo možné vytvořit z převážně odpadového materiálu.

Jak již bylo zmíněno, Domácí umění zhotovovali lidé bez výtvarného vzdělání a bez větších ambicí pouze pro radost svou a svých blízkých. Tato díla, hlavně na přelomu 50. a 60. let, doplňovala oficiální dobovou stylotvornou vlnu, pro kterou se po výstavě EXPO 58 v Bruselu ujal název „Bruselský styl“ nebo jednoduše „Brusel“. Tato vlna, doprovázená zájmem o moderní materiály, nové tvary a formy, ale i technické novinky, zasáhla veškeré oblasti každodenního života. Podobně jako kdysi vysoké umění slohové ovlivňovalo umění lidové, i zde se jeho tvarosloví projevilo na podobě dekorativních předmětů zhotovovaných v našich domácnostech. Proto jsme v těch letech mohli spatřit, vedle oficiálního tovaru v Bruselském stylu vytvořeného předními výtvarníky, designéry a řemeslníky, který svou estetickou kvalitou navazoval po dvou desetiletích chaosu a umělecké ilegality na meziválečnou modernu, neméně pestrý a pozoruhodný design lidový. Od doby největšího rozkvětu tohoto výtvarného snažení širokých vrstev společnosti uplyne zanedlouho půl století.

Statisíce mužů a žen tehdy vytvářely vlastníma rukama, a většinou i podle vlastní předlohy, nejrůznější doplňky interiérů z materiálu, který byl v domácnosti zrovna po ruce, nebo který bylo možné odnést z práce. Také vojáci po zabezpečení našich státních hranic před nepřítelem a vyčištění zbraně vyráběli drobné artefakty pro své milé kdesi v dáli. Vždyť být umělcem se zdálo tak jednoduché a snadné; stačilo vzít svářecí drát nebo překližku či klubíčko chemlonu a v koutě kuchyně vzniklo při troše snahy umělecké dílko. Právě slovo „snaha“ je pro tato díla patrně nejcharakterističtější. Snaha vytvořit něco hezkého, ale zároveň užitečného, snaha o zkrášlení příbytku a vytvoření něčeho uměleckého.

Nyní je naším hlavním cílem zmapovat to, čím žili a bavili se lidé v čase, kdy se folklór odstěhoval do skanzenů, lidové umění, odtržené od řemeslné zručnosti, žilo už jen v rukou odcházejících mistrů a kult náboženský, ze kterého čerpala velká většina lidové kultury, byl mýcen. V našich předních galeriích a muzeích určitě naleznete cennější umělecká díla, ale bez znalosti Domácího umění by obraz dějin českého výtvarného snažení nebyl úplný. Vždyť je docela dobře možné, že toto období bylo od časů jeskynního člověka tím posledním, ve kterém si lidé svůj příbytek zdobili výrobky zhotovenými vlastní rukou.

Je zřejmé, že velká většina artefaktů Domácího umění vznikla z nedostatku zboží na trhu, z nadbytku volného času jejich tvůrců a někdy také proto, že cena výrobku, který dokázali poměrně jednoduše napodobit z materiálu získaného „zadarmo“ v práci, byla v obchodě s bytovými doplňky příliš vysoká. Ze vzpomínek autorů, s nimiž jsme měli možnost hovořit, vyplývá, že jejich dílka vznikala často v zaměstnání, když čekali až dovezou materiál, než je pošlou někam na práci nebo – a to především u artefaktů z překližky – na vojně. Nedávno jsme poznali domácího umělce, jenž na vojně začátkem 70. let minulého století vytvářel z překližky (z krabic od sovětských nábojů) a z drceného skla lampičky, vázičky, lucerničky, tabatěrky, „rokokové“ kočáry, děla na lahve a mnoho a mnoho dalších výrobků. Jeho díla se vyznačují velmi precizní prací, a protože byl vzděláním strojař, dokázal vymýšlet i různé skryté mechanismy. Tuto zálibu si z vojny přinesl i do civilu a vytvářel další a další artefakty pro domácnost svou i příbuzných a přátel z okolí. A takových mužů byly jistě tisíce.

Tak jako se rychlostí blesku po celé zemi šířily anekdoty, tak i módní návrhy a vzory se jakoby naráz a v jeden okamžik objevovaly kdekoli v republice. I to je jeden ze znaků, jímž se Domácí umění liší od lidového, které bylo totiž často vázáno na region, v němž vznikalo. Proto můžeme obdobné domácí výtvory zaznamenat v úplně protilehlých koutech naší vlasti. Celé období Domácího umění mělo několik vrcholů i fází úpadku, mělo své módní vlny a oblíbené materiály. Patrné je dominantní postavení mužů. Muži vytvářeli předměty ze všech možných dostupných materiálů, od svářecího drátu, korunkových uzávěrů od lahví přes vyřezávanou a vypalovanou překližku, plech až k lampičkám z plastových kuchyňských potřeb. Ženy se realizovaly především ve vytváření chemlonových gobelínků, hraček, prostírání, oděvních doplňků a síťových tašek z igelitových sáčků na mléko.

Je třeba uvést, že Domácí umění se neomezovalo pouze na trvale obydlené domácnosti, ale velký prostor získalo i na stěnách a poličkách chalup a chat. Zatímco v chalupářské kultuře je v některých ojedinělých případech patrná snaha zachovat tradiční venkovský interiér, který se může tvářit až jako muzeum či skanzen, tak Domácí umění ve své touze a snaze po moderním tvarosloví na tradiční venkovský interiér žádné ohledy nebere. Díky chalupaření se podařilo zachránit mnohé památky, a to jak v oblastech postižených poválečným odsunem původního obyvatelstva, tak i v oblastech, ve kterých nedošlo k tak náhlému přetržení vývoje osídlení, kde ale došlo k velkým změnám při adaptacích interiérů i exteriérů. Domácí umění se do chalupářského prostředí dostává většinou v okamžiku, kdy ve svém původním, městském prostředí dosluhuje, pozbývá aktuálnosti či modernosti a stává se přebytečným, pouze z nostalgie či ohleduplnosti k tvůrci nalézá přechodný azyl na chalupě. Chatařská kultura je jakousi zvláštní podskupinou Domácího umění, která se postupem času s uměním tvořeným pro vlastní domov prolíná i se různě přelévá a přeskupuje, je totiž od počátku svého vzniku nezávislá na módě či stylotvorných vlnách, jimiž vlastně pohrdá. Chatařská kultura, jež je určitým způsobem provázaná s trampingem, má také své specifické produkty, pro něž nacházela vzory především v dobrodružné literatuře a filmu. Tvůrci chatařského umění na víkendy měnili svůj zevnějšek a přestrojovali se za trapery, desperáty, rančery a kovboje, a podle této stylizace upravovali i interiéry svých srubů a chat. Na oválně seříznuté prkénko malovali či vypalovali své domovenky, vyšívali vlajky nebo si stěny zdobili svéráznými trofejemi, totiž samorosty – ozdobnými to předměty z kořenů či větví, často fantaskních, abstraktních, personifikovaných či zoomorfních tvarů, ve kterých – aniž by si toho jejich tvůrci byli vědomi – můžeme objevit stopy dada, surrealismu, explozionalismu a skrz propojení s přírodou i nevědomé vlivy zenu i taoismu.

Na počátku 70. let minulého století invence a šíře Domácího umění, jež stejně jako mnoho jiných oblastí naší kultury svého vrcholu dosáhlo v 60. letech, pozvolna upadá a převládá spíše snaha vytvořit něco funkčního a užitečného. Bylo to možná způsobeno i tím, že vznikala tzv. Družstva uměleckých nebo výtvarných řemesel, která mnohé z toho, co domácí umělci vymysleli, převzala do svých výrobních plánů. Navíc vznikala i tzv. Družstva přidružené výroby určená především pro zaměstnance zemědělských družstev v období vegetačního klidu, kdy na polích utichl ruch. Ženy v těchto družstvech vyráběly různé suvenýry a upomínkové předměty, jako třeba stojánky na propisky z uříznutého kravského rohu nalepeného na prkénko, z kamínků, větviček a kůry slepovaly suvenýry s nápisem „Šumava“, „Krkonoše“ atp. Tyto předměty, již vlastně průmyslově vyráběné, však podle našich měřítek Domácím uměním nejsou, ač se pak v domácnostech mísily s výrobky domácími a spoluvytvářely podhoubí, ze kterého se rodil a dodnes rodí náš většinový estetický a výtvarný cit. Bylo by mylné se domnívat, že kulturní a estetické cítění českých, moravských i slovenských obyvatel v průběhu totalitního období vytvářel nebo významně ovlivňoval například čajový nebo jídelní servis či vysavač od významného československého designéra. Většina obyvatel znala design sklenice od hořčice, od zavařeniny s potiskem karetních znaků, plechovou kuchyňskou linku, pruhovanou vázičku a trojúhelníkový popelník, ostatní už si dotvořili většinou sami.

Tato svobodná masová tvorba svým způsobem narušila komunistický experiment, jenž si ve svých počátcích představoval, že svět bude jeden velký „Koldům“, ve kterém budou mít všichni vše stejně stejné. Soudruzi truhláři zhotoví postel, židli a stůl, na něj soudruzi keramici vyrobí vázu, soudruzi hodináři budík a barometr, soudruzi stavbaři přehradí řeku, soudruzi energetici vyrobí proud, soudruzi elektrikáři natáhnou dráty a rozsvítí lampu od soudruhů sklářů, společenský prostor vyzdobí mozaikou soudruzi umělci a z „dráťáku“ všem zapějí soudruzi zpěváci. Najednou si do tohoto naplánovaného řádu přinesl jeden soudruh dělník zajíčka sletovaného z korunkových uzávěrů od piva. Uviděl to soused a vyrobil z pivních zátek fotbalistu, třetí soused je sice udal, ale vyrobil ze svářecího drátu Švejka. Když přišla domovní důvěrnice s komisí, zahartusili, ale když dostal každý kocoura v botách a palmu, na věc se pozapomnělo a do měsíce letovali k sobě zátky dělníci
i na druhém konci republiky… A nalajnovaný systém vykolejil. Do toho ještě přišel úspěch již zmíněné výstavy EXPO 58 v Bruselu a do deseti let se jen na Domácí umění spotřebovaly tuny železných drátů, plechu a trubek.

A tak dnes, kdy většina těchto předmětů skončila nebo končí v kamnech, popelnicích a sběrných dvorech, chceme zachytit alespoň zbytek této kdysi neslavné, zato ale pozoruhodné éry.